Věrozvěsti podcast

Vydáváme se do časů, kdy v Americe zuřil Eminem, v Česku však Aneta Langerová, do časů kreditů. Vzpomínáme na Libimseti, na krásnú dobu, kdy člověk mohl udělati hovadinu a ona nezůstala navěky na internetu. Přemítáme, kterak jsme zráli spolu s technologiemi. Z balení naživo se stalo seznamování onlina a z cédéček empétrojky. A zatímco svět se nám nyní vejde do kapsy, soukromí se z ní nenápadně vytratilo. A jelikož zralý muž musí býti připraven na vše, vybíráme si i hudbu na vlastní funus. Odejíti se správným playlistem, to již chce charakter. Řeč je pak u místa zvaného Rendez-vous i o závěti. Míříme do Břeclavi, kde žije Guatemalec Fredy a tisíce Chorvatů. Začíná pršet i my se jako Cyril a a Metoděj před kapkami chráníme projímavými verši slovenských básníků Kontrafakt.

Díl plný nenadálých setkání. U starého domku pod ořechem, kde si Lukáš pamatuje upracované ruce vinaře, zjišťujeme, že pán již jedenáct let není mezi námi. Dům však stojí, rodina žije a burčák teče. I to jest zrání. Něco odejde a něco po nás zůstává. Vnuk Adam nám vloží do rukou vejce, v němž se právě klube kuřátko, a ukáže vinohrad, jejž hejno špačků během chvilky zlikvidovalo na padrť. I pochopili jsme, proč po vinicích hřmí děla. A že nešla po nás, klucích z města. Pak přišla pekařina dřina a otázka, zda jest těžší vlastníma rukama uplácati marketingový produkt, či meruňkový knedlík. Přes české dokumenty doputujeme do Valtic, kde jest zmrzlinoholik Martin konečně puštěn k lizu. A rada zralého muže budoucím zeťům. Chceš li získati tchána a tchyni, dobře napeč cukroví.

Ve vinicích se opět střelba ozývala a pacholci z města naznali, že stejní věru nejsou. I přišla řeč na vztahy, na hledání sobě družek podobných. Umíme se zamilovat do odlišnosti, rajcuje nás jinakost? Nejzdravějším kořením života jest pestrost! Cestou na oběd za tři tisíce dukátů rozjímali jsme o jídle z pumpy, rajčeti vypěstovaném geotermálními vodami na Islandu i smážu v bistru u rybníka Nesyt. A též nad otázkou zásadní: lze píti Starbucks Venti a přitom „stay underground“? Inu, pestrost. Pak opět zahřměla salva z děla a cestu nám zkřížil nebezpečný labuťák, jenž šel Věrozvěstům po krku. Leč přežili jsme a bez kočáru došli až k Hraničnímu zámečku. Tam usedli jsme k obědu s výhledem na bazén, kolem něhož se hemžili MAMILové. A příemítali jsme o bílém obraze, co všechno v něm jsme schopni viděti.

Na svatém kopečku vanul Duch svatý i vítr tak ukrutný, že jsme si připadali jako dva dobrodruzi v divočině. Přeskakovali jsme klády, čelili komárům a statečně postupovali vpřed divočinou mikulovskou. U Božího hrobu vanulo cosi méně svatého, dle odéru marihuana. Přes horoskopy jsme došli ke sportu. Lukáš potřebuje hru, soupeře a míč, Martin se raději sám trápí během, kolem či plaváním. Z čehož vyplynulo jediné. Lukáš by rozhodně neměl dělati triatlon. A nakonec poznání o zrání. Lukáš život odjakživa aktivně tvoří, Martin jej dlouho spíše pozoroval skrze knihy, filmy a druhé. Až poslední léta jej učí riskovati, tvořiti a býti odvážným. Neb zestárnouti jest snadné. Dozráti již méně.

Ráno v Mikulově bolela hlavička i dušička. Zavzpomínali jsme na víno zvané příznačně Prameny, na veliká opilství, malé útěchy a staré křivdy, jež nám drahé polovičky učinily. No, trochu litovali jsme se. Rozjímali jsme o rozchodech, odpuštění druhým i sobě samým a o tom, zda zralost znamená odpustiti, pochopiti, či toliko přestati vláčeti staré bolesti všude s sebou. Došli jsme alespoň k jednomu múdru: porozumění není lékem, toliko prvním krokem. Pak nás v bistru Popie's spasila křenová i krupičná espuma a my otevřeli českú světničku jménem humor. Brit suše píchne, Čech bližního svého potměšile shodí. A pak již hodovati, smáti se, žíti a vzhůru na Svatý kopeček.

Po krmi v Café Fara jsme kráčeli přes Tabulovú horu a vedli hovory tak znamenité, až jsme po padesáti minutách u Kozího Hrádku v Mikulově zjistili, že se z nich nenahrálo zhola nic. Mladší Věrozvěst by možná zaplakal. Zralejší zanadává a jde dál A dobře jsme učinili. Náhoda nám vzápětí přivedla paní domu Martinových snů, jejíž muž kdysi vydražil Lukáše ku snídani. I potvrdila se stará pravda. Lukáš jest gigolem, toliko své služby poskytuje za stravu. Pak už Mikulov sázel jednu náhodu za druhou, až nás v krčmě se jménem Radosti svedla náhoda s partou automobilových novinářů, kteří s Volkswagenm byli na cestě ku Vídni. Možná jest zrání právě schopnost přestati lpěti na scénáři. Něco se nenahraje, něco jiného se stane. A často jest to lepší.

.Vytáhli jsme 42 ryze českých fenoménů Milana Tesaře a zkoumali, co nás činí národem hasičáren, ochotníků, knihoven, akvaristiky, hokeje, pejsků a zdrobnělineček. Zírali jsme na otce s dětmi lovícího kapra v Nových Mlýnech, Lukáš přidal svědectví velvyslanců exotických, jací vlastně Češi jsou, a společně jsme se nořili do DNA, ba místy až na samotné dno, české nátury. Pak jsme vystúpali na Děvičky a vám, milí spolupútníci, zanechali další slovo do naší gatsbyovské tajenky o zrání. A též výzvu: pošlete nám své nejčeštější slovíčko, novotvar či zdrobnělinečku. Neb Čecha poznáš po řeči. A po hasičárně.

Jdem na Velkú Moravu! Nervozita z cesty záhy mizí v odéru JZD a krásách dědiny moravské. Ztrácíme slovo nad autobusáky, co neumějí praviti ani bú, a pak vzpomínáme na léta mezi dvaceti a třiceti: Lukáš coby radikál mezi ovcemi na biofarmě, Martin pevně kráčející středem: auto, kariéra, dům, dítě. Do toho otevřeme i čerstvú ránu jménem Hip Hop Kemp, dnes spíše Hip Hop Prank: festival, jejž Lukáš roku 2002 spoluzakládal. A pak už přijdou párky, čínské polévky s půlbochníkem, paní Nováková, jistá Andrea a Lukášova krátká dráha gigola z Loun. U lavičky se dojmeme, pochválíme a nakonec vás povoláme k společnému dílu: složiti větu ze slov, která každé zastavení odtajníme. o tom, kterak člověk mezi dvaceti a třiceti zraje. A trochu se u toho ztrácí.

Není nic krásnějšího než v čase odpoledním do bříška poslati knedlíky ovocem plněné a při tom ohlédnouti se za cestou naší druhou. Zvědět zda naplnila očekávání naše, co podařilo se a co naopak nikoliv. A rovněž předestříti dobrodružství třetí, jež blíží se s koncem léta a za úkol sobě dává zdolati celou Velkou Moravu. Poslechněte Šemíka, jenž definitivně tak brzy ze skály skočí, i Horymíra, který dohonil. A dejte věděti, co o cestě naší druhé smýšlíte vy, posluchači věrní. Neb pěv náš bez uší vašich byl by toliko voláním do krajiny.

Desetiletý Vojtěch přišel za svým otcem Lukášem a pravil: „Otče, rád bych s tebou putoval na Sněžku. A cestou nechť slovo mluvené zazní jako mezi Věrozvěsty.“ A otec neodmítl. Zaplesal. Vyšli tedy společně na horu nejvyšší. Ne jako poutníci hledající cíl, ale jako otec a syn hledající jeden druhého. Cestou vzhůru i dolů rozmlouvali o věcech malých i velkých, veselých i vážných. O tom, na co v každodenním běhu často nezbývá čas. A možná si řekli i věci, které by jinak nikdy nezazněly. Vznikla tak stopa dlouhá bezmála tři hodiny. Rozhovor, který se nezastavil na vrcholu, ale pokračoval i při sestupu. A nebyla to snad cesta jediná, nýbrž první z mnoha společných pout. A na samém konci se opět ozve i hlas Cyrilův.

Na samém konci pouti rozvažovali jsme, jak těžké jest býti nejstarším sourozencem a zda opravdu není všeho nějak málo. Přemítali jsme, proč věštba v Novém Yorku stojí pět dolarů, kolik grošů by za ni žádali Jolanda s Plamínkem a zda větší užitek přinese pedikúra, manikúra či poctivá věštbička. Poněvadž kněžna Libuše byla zaneprázdněna osudem celé země české, požádali jsme inteligenci umělou, aby prorokovala budoucnost Věro/zvěstů. A tehdy uzavřel se kruh. Neboť pouť naše započala na hřbitově… a na hřbitově také skončila. Jen poutníci byli jiní než na jejím počátku a duše jejich o něco lehčí.

Předposlední etapa započala bouří, jež šlapala nám v patách s vytrvalostí berního výběrčího. Na cestě potkali jsme Petra, jenž putoval s námi nejen českou krajinou, ale též vzpomínkami na Ugandu, Balkán, Olomouc i vše mezi tím. Okysličili jsme krev, jediným hovorem přešli z Ugandy do Družce a shledali, že každý kraj má vlastní barvu. Té pražsko-středočeské prý říká se polomáčená. A cestou přeli jsme se, zda větším pokladem země české jsou tři sestry Libuše, Kazi a Teta anebo Tři sestry jakožto kapelníci.

Praví se, že šlápnouti do vosího hnízda jest toliko rčení. My však rozhodli jsme se pravdivost jeho ověřiti vlastním chodidlem. Jediná cedule na stromě otevřela příběh větší než leckterá kronika a přivedla nás k rozpravě o tom, proč člověk čas od času zatouží utéci. Z města. Z práce. Ba i sám před sebou. Přemítali jsme, zda nomádství není jen jiným jménem pro odvahu opustiti pohodlí a zda krize středního věku není toliko druhou pubertou, jen s dražšími hračkami. Nakonec jsme zjistili, že všechny odpovědi již dávno leží v e-mailové schránce. Jen nikdo neměl odvahu ji otevříti.

Hned po ránu rozvažovali jsme, zda šakšuka není toliko lečo, jež obléklo kabát snobský. Nicméně U Sýkorky řádně jsme pohodovali. Vlakem s floridskou klimatizací putovali jsme z Berouna do Nižbora a opět poznali, že ve dvou lépe táhne se batoh, cesta i celý život. Přeli jsme se, co učiniti, potká-li poutník medvěda. Utíkati? Křičeti? Či nabídnouti mu poslech Věrozvěstů? A nakonec otevřeli jsme otázku, již lidstvo řeší od nepaměti: proč muž smí choditi nahoře bez, dole však nikoli? A může žena do šenku nahoře bez vstoupiti? A kdo tato nepsaná pravidla vlastně sepsal? My to nebyli.

První večerní hostina přivedla nás do krčmy U Krobiána, kde za pípou stáli doktorandi, čímž potvrzeno bylo, že vzdělání a pivo mohou kráčeti bok po boku. Otázky víry rozlézaly se mezi námi jako pavouk při mistrovství světa. Co bylo dříve? Vědomí, či hmota? Slepice, či vejce? A lze věřiti tomu, co žádným přístrojem změřiti nelze? Pak padla otázka největší ze všech. Nosila snad Teta dredy? A byly opravdu zrzavé? Večerní Berounka plynula tiše kolem nás a z marketérů činila básníky. Jen Blackdog Kantýna připomněla nám, že i proroci musejí občas povečeřeti.

Karlštejn není toliko hradem, ale místem, kde turisté, poutníci i všeliká energetická pole navzájem se potkávají. Na tržišti spatřili jsme světce z kukuřice stvořeného, popili kávy hodné holešovického standardu a nalezli šumperskou Pikolu tam, kde bychom ji hledali nejméně. Nevydali jsme se do věží jako obyčejní návštěvníci, nýbrž do lesních hlubin po stopách Vojty Náprstka. Nalezli jsme vodopád bez vody, školku mloků i ticho, jehož v turistických brožurách nenajdete. Rozvažovali jsme nad bucket listy lidskými, přemítali, kdo skočiti umí do rozjetého vlaku, a proč obyčejné havajské trenky stojí někdy více než kabelka z pařížské. Pak Šemík pravil: "V nich doputuji až do skonání dnů svých!"

V Mořince potkali jsme muže, jenž podobal se Bradu Pittovi, staré vozy Volkswagen vlastníma rukama křísil a bez jediného slova ukázal nám, kterak sluší se stárnouti. Rozvažovali jsme, proč Kofola celé království české spojuje, kdežto instantní káva přátelství rozděluje. A připomněli jsme si, že dobrý marketér nejprve nalezne skutečnou lidskou touhu a teprve poté značku vystaví. Řeč přišla na BMW, které prý jednou bude ořem žen, na peněženku z pytlíku od brambůrek, náramek z lepící pásky i na záda propíchnutá sichrhajckou v domu módním Celine. Když pak hrad Karlík zavolal na blízký Karlštejn, pochopili jsme, že muž nebývá definován podle zaměstnání svého, nýbrž podle koníčků, do nichž ukládá více peněz, než jest zdrávo.

V pekárně Mokropec poznali jsme pravdu velikou: těsto není vždy tím, čím se býti zdá. A stejně tak ani lidé. Rozvažovali jsme, proč po čtyřicátém roce každý sobě několik let ubírá, kam ukryti se, přijde-li apokalypsa, a proč renesanční dvoukřídlý palác na kraji Vonoklas působí bezpečněji než všeliký moderní úkryt. Pak otevřeli jsme truhlici vzpomínek. První televizní vzrušení, první chloupky, italská ňadra, pravda dávná, že jedna ruka netleská, i spor největší: dovolí nám cenzoři hledět na bradavku, či na useknutou hlavu? Vzpomněli jsme také smažených sýrů, vranovských kempů, jízd bez přileb, plaveb bez vest a dětství, kdy přežít bývalo sportem národním. A pod památným dubem, jenž vydává se za pamětníka Karla IV., dospěli jsme opět k závěru, že někdy lépe jest šlehačku do úst vstříknouti než nad životem příliš mudrovati.

Jakmile přiblížili jsme se hradu Kazínu, počaly se díti věci podivuhodné. .Duchovní povznesení při ostatcích hradu Kazín uzemnila krčma Tornádo, kde i největší mystik raději smažený sýr objedná než osvícení hledá. Na břehu Berounky potkali jsme novodobou Kazi i jejího Bivoje a rozvažovali, že nejstrašnější divočák dnešních časů nemá kly, nýbrž osm nohou a jmenuje se klíště. Praví se o něm, že za člověkem běží dvě míle a krev jeho saje s větší vytrvalostí než berní úředník. Přeli jsme se, kdo z nás jest větší hypochondr a kdo toliko hysterik. Po krmi v hostinci Soul_ad dospěli jsme k poznání, že někdy lépe jest vstříknouti si šlehačku do hrdla, nalézti v sobě Janinku z Mimóně a býti šťasten, než ocitnouti se v betonové džungli uprostřed Los Angeles.

I putovali jsme dále Krasem českým a rozjímali, proč jedni sbírají známky, druzí hodinky a třetí celé zchátralé domy. Neboť člověk projektový neposedí nikdy v světnici své. Vzpomněli jsme na první velikou pouť, již jsme v devatenáctém létě podstoupili a jež z chlapců učinila poutníky. Tehdy také poprvé vkročil na scénu věrný Šemík, jenž až dosud trpělivě čekal na chvíli svou. Řeč přišla i na Favorita barvy dětského trusu, vůz slavný mezi učedníky i rytíři silnic. Když pak pes místní vyštěkl na dva poutníky, zaznělo opět tajemné zaklínadlo „Sup!“, jehož význam zůstává skryt i nejmoudřejším kronikářům. Po oslích můstcích došli jsme až do Černošic, kde Horymír přísahal na nejlepší pizzu široko daleko. Leč hospoda ve čtvrtek zavřena byla. A tak hlad zvítězil nad romantikou putování.